o štěstí

Když jsem před chvilkou dorazila domů, připadala jsem si nešťastná...No prostě mám ucpaný nos a venku byla hrozná tma a fučel vítr, a jsem unavená a tak nedělám věci jak bych si představovala, vlastně je kazím. Děti mě zlobily a mám příliš mnoho úkolů před sebou...no opravdu neštěstná a tak jsem si to svoje neštěstí chtěla hýčkat, uvařit mu čaj a strávit s ním večer. Utíkat se k myšlenkám jaké to bude šťastné až...

...až budu vyspaná, až bude pátek, až budu dokonale umět učit, až budu velká a schopná a skvělá a tak...

No k čaji a smutnění jsem si pustila počítač. Přátelé my právě poslali prezentaci o štěstí. Jakoby tam někdo napsal moje myšlenky.

Že čekám až se vdám,

že pak budu štastná,

vlatně ne, vlastně že čekám až budou děti,

pak budu štastná, 

no, teda spíš až vyrostou a osamostatní se,

budu šťastná..ne?

Tedy těším se na důchod,

to pak už opravdu budu šťastná.

Nebo až umřu?

Tak nějak v tomto duchu chtěl kdosi říct, že štěstí není nějaký cíl na který se těším, který bude až....

Štěstí, píšou, štěstí je cesta. Že štestí neexistuje v budoucím čase. Štěstí je jenom teď a záleží na mém přístupu.