Zkratka přes trávník

Jdu městem a docela pospíchám, tak opouštím připravený chodník a beru to přes trávu.

Zastavím se asi v půlce cesty. Zjistím, že cesta, po který jdu, je strašně ošklivá, že jdu blátem...

Proč?

Protože jsem si chtěla jít po svém, byla líná obejít pár metrů. Protože líná je asi většina města a za to, že je to tak vydupaný, stejně můžou ti druzí...já osobně jsem tímto místem prošla poprvé:-)

Možná tak nějak je to s desaterem. Je to dlouhá vydlážděná cesta kolem trávníku. Vydlážděná moudrostí, zkušeností, Boží Láskou k nám...je to nutný, protože musí trvat dlouhé časy, musí unést kroky obrovské spousty lidí, která žije na malém prostoru.

Když si to pak někdo zkracuje, cítí možná radost, vždyť po tráve se chodí daleko příjemněji,  je to rychlejší a prostě free!

Ale může tak chodit jen dokud nezačne pršet. A to už je mi jasné, že bouřky se nedají od života odělit. Ani pak neví jak, stojí uprostřed blátivý cesty, která vede nevede nikam...

Nu, tak to mě napadá, když se zastavím. Tak asi pro mě začíná postní doba, pozvánkou na cestu delší, tvrdší, ale pevnou, s cílem...