Řekni jen slovo...

Protože bydlím na vesničce, kam přijede pan kněz pouze v pátek v čtyři, je pro mě otazníkem, kam na mši v neděli. Mohla bych do městečka asi 4 km vzdáleného, ale někdy mi chybí síla. Vyžaduje to ohromě milující srdce, aby dokázalo vše přijmout tak, jak to je.

          Tak většinou jedu do Plzně. Minulý víkend to však nešlo, děti potřebovaly nacvičit divadlo na Mikulášskou a já se rozhodla být s nimi.

Každopádně jsem nadšeně hleděla vstříc pondělí, že se dostanu k přijímání. To ráno jsem četla v bibli o setníkovi a veliké víře, kdy věří v uzdravení sluhy pouhým Ježíšovým slovem, že nemusí vejít až do domu. Jak veliká slova, ale jak je prožít? Byla jsem rozhodnutá, že na mši prostě půjdu, nevadilo mi čekat, i když odpadla přednáška. Ve studovně při tvorbě seminárky čas plynul jako o závod…Tak poslední obrázek, řekla jsem si a půjdu, abych přišla včas.

          Někdy je potřeba se asi rozhodnout, co že je to nejdůležitější, a v rámci toho si to „tak naposledy“ odříct. V tu ránu se počítač zasek a nechtěl seminárku uložitJ