Podle pravidel

V podstatě pořád vymýšlím, jak zadávat práci dětem, aby ji mohly dělat samostatně, něco se naučily a ještě aby je to bavilo. Připravila jsem hru, kdy hádaly, co je na kartičkách a uhodnutou věc si mohli nechat. A dokud jsem vysvětlovala a byla s nima, mé srdce jásalo, konečně něco klape podle představy a nezapomněla jsem se v duchu pochválit. Ale jen co jsem se  začala věnovat další skupině, kouzo kartiček bylo pryč...
    Včera z ničehonic slyším podobnou zkušenost,  že děti většinou nevydrží hrát správně podle pravidel hru, kterou jim zadáme, když je pak necháme samostatně. A může to být sebelepší hra se skvělými pravidly....

    Asi to tak máme v sobě, hledat jakoby lehčí cestu, obejít pravidla...zkazit tak hru, a ještě se pohádat...

     Já se tady nechci zlobit na děti, to vůbec ne!

Jen mi něco došlo, něco možná samozřejmýho, ale došlo. Že totiž Bůh to s námi zkouší. Normálně nám zadal hru, totiž život, rozdal pravidla i lásku, a nechal nás samostatně...a jak se s tím perem:-) a možná si tu hru taky kazíme...protože lecos obejdeme...
                                             
A přece, i když není vidět...věřím, že na ten život, na tu rychlou měnící se hru dohlíží, že je autoritou a Pravidlem...jinak bychom vyrobili takový chaos, že by se snad Zeměkoule přestala točit:-)