Tak?

Tak stalo se minulý pátek, že jsem se rozhodovala jak nejlíp jsem dovedla, přesto se den podivně zašmodrchal, že jsem nevěděla, jestli ho unesu...

Bydlím asi 30km od Plzně a to je tak, že nemůžu být zároveň tam i tam, taky je to tak, že vlak nejede kdykoliv já chci a od autobusu jsou to 4 km. 

Život se mi stává podivuhodnou mozikou čekání a běhání.

V pátek, kdy už mé uběhání dosahovalo vrcholu a ještě na mě čekalo tříhodinové čekání, nevěděla jsem si se sebou rady...

Čas se při čekání velmi vleče.

Seděla jsem v prázdné učebně a pracovala na zadané práci, když začaly  zvonět od naproti zvony. On tam naproti škole totiž stojí kostel:-)

Přemýšlela jsem nad zvoněním. Bylo pět hodin, to znamenalo, že nezvoní pouhé klekání. I má unavená mysl došla k závěru, že zvoní, protože něco ohlašují. Blahoslavení kdo slyší a jdou!

Otevřela jsem těžké dveře, Ježíš tam byl a říkal, že at jdu dál. Bylo to jako sen, nabídka, že On se mnou ten dlouhý čas bude....