Tramvaj

Toto, co teď budu psát, je amatérsky přeložený text Louise Evelyho. Z knihy Otče náš (1969). A je to velice silné.

...ale zbav nás od zlého.

Je dobré vědět, jak můžeme být zlí, tvrdohlaví a jak můžeme mít rádi zlo, i když jsme při zdravém rozumu. Samozřejmě, většina našich chyb jsou především chyby slabosti. Kdybychom je poznali a napravili, nepřekážely by Bohu. Naopak. Sloužily by jako odrazový můstek naší důvěry v Něho. To, co nám překáží k Bohu je naše pýcha.

Pýcha spočívá v tom, že se chceme obejít bez Boha. Pýcha dělá z našich chyb slabosti chyby zlosti. Omyl jsme udělali z nepozornosti, pokračujeme však zlostně v tom, co jsme hloupě začali, jen abychom nemuseli přiznat, že jsme se spletli.

Někdy se stane, že si spleteme tramvaj či autobus. Vstoupíme do tramvaje lehce, rozhodně, bezstarostně, s jistotou. A v tom, jisté ale skoro zanedbatelné znaky - ani vlastně nevíme proč - nám dávají pocit, že jsme se zmýlili, že jsme měli vzít jinou tramvaj, že nejedeme dobrým směrem. I řekneme si: Mohl bych se někoho zeptat, kam jede tato tramvaj a případně vystoupit, dokud nezajedu příliš daleko. Nebo jinak nedorazím včas k přátelům, kteří mě pozvali na večeři.

Ale hned se vidím, jak celý červený musím projít celou tramvají a jak je vidět v očích všech spolucestujících posměšek, který říká. Aha, on si spletl tramvaj! A spíš než abych se vystavil takovému ponížení, zůstávám sám, v koutě, paralyzovaný nepokojem. A zatím tramvaj pokračuje a čtvrtě, kterými projíždí se stávají stále více cizí a cizí.

Tehdy si začnu říkat. Škoda, že nebudu moci přijít včas k přátelům na večeři. Ale přijdu tam později, jen si musím vymyslet nějakou výmluvu. Budu dělat, jako že jsem rozuměl, že mě pozvali jen na večerní posezení.

A tramvaj jede stále vpřed. A teď, za soumraku vypadá krajina divně. Projíždíme kolem kamenných náhrobků, neznámých továren a prázdných pozemků. Obyvatelé tu vypadají stále nebezpečněji. Cestující, kteří nastupují, mají zlověstný výraz. Řekli byste, že vědí, že jsem se spletl. A že se tomu posmívají. Cítím se daleko, daleko. Tak daleko, že ani nemohu doufat, že strávím třeba jen kousek večera s přáteli, kteří mě očekávají tam kdesi v radostném jasu lamp s připraveným jídlem.

Nuže, budu si muset vymyslet něco jiného, abych omluvil svoji nepřítomnost. Taková nepříjemnost!

Ale, co bych se tím měl trápit? Vždyť oni mě dnes nemuseli zvát na večeři! Vždyť je ani moc neznám! A jim jistě ani moc nezáleží na tom, jestli přijdu nebo ne. Proč mě vlatně zvali?! Celé je to komedie!

Zítra se budou cíti povinní mi zavolat. Ale já nepřijdu k telefonu...ani neotevřu poštu, dopisy. A už nikdy k nikomu nepojedu na večeři!

A kdyby radši tato tramvaj vykolejila a vše to skončilo! Život je příliš komplikovaný!

Kéž byl byl vystoupil hned, jak si všiml svého omylu. Nasedl by do správné tramvaje a přišel trošku později na návštěvu k přátelům, kteří by se právě začali znepokojovat, proč nepřichází. A velmi by se jeho příchodem zaradovali. S jakou chutí by jim vyprávěl - jen si to představte, málem jsem nedorazil!

A oni řeknou. Jaké štěstí, že sis toho včas všiml. Jaké štěstí, že jsi měl odvahu z té strašné tramvaje vystoupit, že jsi za každou cenu chtěl být s námi...