I to se může stát!

Už ani nevím, kdy a kde se to ve mně vzalo. Ale často odpovídám: No, i to se může stát. 

Když se jako máma snažím projít den od začátku do konce a stále zakopávám. O děti a jejich jiné názory na to co zrovna je. 

Další maminky, a jejich jiné názory na to, jak by to mělo být. Potkávám manželovy rozumné názory...

A přesto. Nejmladší dcerka přinese z kurníku vajíčka. A aby se nerozbily, vystele kyblík senem. To je super! A to seno všude na chodbě i v kuchyni, když mi vajíčka podává? No, i to se může stát! 

Ale proč to píši? Protože jsem to dostala zpět, jako pohlazení, když mi bylo ouvej. A jako bych to slyšela poprvé a až po chvíli mi došlo, že to vlastně tak často říkám.

Když holky pouštěly další film na počítači a mně ruply nervy. Jasně, že jste zrovna nemocné, ale tak si dejte chvíli od koukání pauzu! A tak prudce vypínám počítač a křičím a vyjmenovávám všechen nepořádek na stolečku. A do těch pastelek a nakousaného jablka a nedojedeného rohlíku vylívám omylem skleničku šťávy...

A pak brečím jako unavená máma, které přetekl kýbl.

A do toho přijde ta čtyřletá dcerka. A nese hadr a pohladí mě. A říká. I to se může stát, mami. A já vím, že to budu říkat dál! Protože je to věta Božího přijetí.