občerstvení

Asi před třemi týdny, se mi vybavil veršík z žalmů, zazněl mi v uších, občerstvil mě svým obsahem. Teď když už jsem na něj málem zapomněla, připomenul se na stránce breviáře. Tak jsem ráda:-)

 " Cestou se napije z potoka, proto povznese hlavu"

Tento verš najdete v žalmu 110, ale bohužel vůbec nerozumím kontextu. Snad proto, že je úplně jiný, než zbytek žalmu, snad proto, že si ten obraz snadno představím, vryl se mi do paměti?

Jak potřeba je pozvedat hlavu, když se převažuje dolu starostma...jak potřeba je vykouknout z jednotvárnosti, vždyť přece každý den je tak nový, křehký vzácný dárek...

Představuju si, že Bůh plní každý den potoky, vždyť my bez vody nemůžeme žít! Představuju si že kolem těch potoků chodíme, je ale potřeba se senout, zastavit, napít, spočinout, občerstvit, nepřehlédnout...odvážit se.

Nevím, nemám to domyšlený.

Myslím, že to říkla sestra Faoustýna: Snad proto, že Tě nedokážu pochopit více, chápu Tvou nekonečnost...