Vstávání...

Inu, zase se blíží pracovní týden s tím ranním vstáváním...někdy to sfouknu za pět minut, jindy ani po 45 minutách usilovného přemlouvání si nepřipadám bděle.

Už ted večer se na vstávání moc netěším...a přitom je to tak důležitá část dne!

Velice mě na toto téma nedávno povzbudia úvaha Maxe Kašparů. Snad sem můžu přepsat pár řádek, tedy čtěte pozorně:-)

" Občas své posluchače na veřejné přednášce překvapím touto otázkou:" S kým jste dnes ráno, po svém probuzení, navázali první kontakt?" Někteří oslovení (je jich ovšem menšina) odpoví, že s Bohem, jiní většinou vysloví jméno někoho, koho prvního po opuštění lůžka potkali. Je výjimkou, a to zcela výjimečnou, když slyším odpověd : "Já? Sám se sebou."Obvykle tak odpovídá ten, kdo už mou otázku a současně i odpověď slyšel. Tato odpověd je totiž jediná správná. Ano, po ranním probuzení nejprve navazuji kontakt sám se sebou. Po nočním spánku jsem přišel k sobě a uvědomuji si svou existenci..."

Tak já se od přečtení tohoto úryvku ve svým prázdným bytě nahlas zdravím, blahopřeju si k probuzení, k tomu že jsem tady...což vlastně plynule přejde v modlitbu, vím za co mám Bohu děkovat:-)